Šíleně smutný prezident

Odstupující prezident Václav Klaus je smutný. Rozesmutnila ho žaloba pro velezradu a také to, kam politika klesla. Podle Klause je smyslem žaloby očernit jeho prezidentské období. Vážený pane prezidente, na úpadku naší politiky jste se úspěšně v minulých dvou desetiletích podílel a o očernění svého prezidentství jste se úspěšně zasadil vy sám.

Václav Klaus opouští nejvyšší patra české (původně československé) politiky po dvaceti třech letech. I když jsem kdysi býval nadšeným voličem ODS a v debatách s kamarády hájil Klause coby výjimečnou osobnost, jeho mnohaleté působenív politice přivedlo i mě k vystřízlivění. A dnes říkám: chválabohu, že odchází.

Především desetileté prezidentování Václava Klause ukázalo charakterové vlastnosti, které buď dříve umně skrýval, nebo jsem je neviděl. Anebo možná nechtěl vidět. Jeho ješitnost, sebestřednost a jájismus by si možná zasloužil vlastní psychologickou kategorii. Neomylnost, absolutní a nezpochybnitelná pravda a nepřípustnost jakéhokoli odlišného názoru a jeho označení za útok na vlastní osobu charakterizují především poslední léta Klausova prezidentování.

Těžko můžu posoudit, nakolik moc opíjí a zatemňuje mysl, ale při pohledu na končícího prezidenta zřejmě hodně. Je proto dobře, že končí. Spolu s ním odejdou i jeho spolupracovníci - Ladislav Jakl a Petr Hájek. Ti spolu s Klausem vytvořili trojici podívínů, jejichž názory a výroky by byly k smíchu, kdyby se ozývaly od stolu v hospodě, nikoli z prezidentské kanceláře. Snad si těchto "intelektuálních samozvanců" přestanou po jejich odchodu všímat média a jejich výroky nebudou mít už nikdy takovou publicitu jako dosud. A skončí tam, kam patří - na smetišti dějin!

Václav Klaus má pocit, že nevděční senátoři očerňují jeho prezidentsví. Zřejmě se domnívá, že JEHO deset let na Hradě patří k výjimečnému období našich novodobých dějin. Období provázející konfliktní postoj k EU (na kterém by nebylo nic špatného, pokud by byl veden konstruktivně a nikoli destruktivně), období napínání  ústavy až k hranici prasknutí a v neposlední řadě už mnohokrát skloňovaná "tunelářská" amnestie. Jistě se během deseti let událo množství dalších událostí, ale negativní (nebo přinejmenším rozporuplně přijímené) události převažují nad pozitivními.

Panu prezidentovi je smutno. Ve svém smutku by však neměl zapomenout na to, kolika tunelářům udělal radost a především, kolik jejich obětí oprávněně rozesmutnil. Díky prezidentově amnestii nemají stovky podvedených lidí nárok ani na sebemenší odškodnění. Škoda, že oni o svém smutku v médiích nehovoří. Nebylo by možná špatné, kdyby Klausovi chodily dopisy od těchto lidí, kde by mu napsali o svém smutku, který jim svou amnestií způsobil. Místo toho Klaus dostává děkovné dopisy třeba od čínského prezidenta. Jistě nebude chybět ani pozdrav z Kremlu.

Klausův odchod by nás měl rozveselit. Jenže úsměv bohužel okamžitě ztuhne při pomyšlení na jeho nástupce. Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. 

Je škoda, že nežijeme aspoň na chvíli v pohádce, kde by šíleně smutný prezident už nikdy nepromluvil a nenašel by se žádný hloupý Honza, který by jej rozveselil a vrátil mu řeč. Ten náš šíleně smutný prezident  se ze svého smutku brzy oklepe, řeč bohužel neztratí, takže nás pravděpodobně i nadále bude obšťastňovat svými moudry. Nezbývá než doufat, že slova budou maximem jeho zásahů do správy tohoto státu. Rád bych panu prezidentovi popřál spokojený a nerušený důchod.